Teorie, která předpokládá, že za mechanismem stárnutí stojí zkracování koncových částí chromozomů, telomer
Tato nová teorie stárnutí přináší mnoho příslibů na poli anti-agingu, farmacie a lékařství. Teorie se zrodila z technologických průlomů v genetice a genetickém inženýrství. Poprvé byly telomery objeveny ruským teoretikem Alexejem Olovnikovem v 70. letech, o rozvoj teorie a jeho propojení s enzymem telomerázou se postaraly Elizabeth Blackburnová, Carol W. Greiderová a Jack Szostak v roce 1984. Za tento objev byli v roce 2009 oceněni Nobelovou cenou za fyzilogii a medicínu.
Nežádoucí krácení telomer
Telomery se ukázaly jako sekvence nukleových kyselin napojených na konec ramen chromozomu (chromatid). Telomery se chovají tak, že napomáhají zachovat integritu chromozomů a jejich existence je společná všem savcům.Vždy, když se buňky dělí, dojde ke zkrácení telomer. Po mnohonásobném opakování tohoto cyklu se stane, že telomer dojde své kritické délky, a nemůže již dále chránit chromozom. V důsledku toho dochází k buněčnému poškození a buněčné smrti, které bývají spjaty se stárnutím organismu.
Enzym obnovující telomery
Klíčovým prvkem v znovubudování mizejících telomer je podle vědců enzym telomeráza, který může způsobit až buněčnou nesmrtelnost. Tento enzym se v organismu nachází pouze v pohlavních a rakovinných buňkách, v běžných tělesných buď není, nebo je jeho aktivita mizivá. Aktivní telomeráza dokáže podle všeho opravit a doplnit telomery tím, že ovlivní životnost dělících se buněk.
Budoucí výzkum tak přislibuje velké naděje v léčbě rakoviny a zotavení z onkologických onemocnění bez rizika návratu choroby.
